....Impardonnable na Blog.cz

Spatřit tak za svitu měsíce, opět, Tvé krásné tělo, Tvé překrásné tělo, za luny bledého svitu...

Spatřit Tvou nahou dokonalost, spatřit Tvou duši skrze Tvé oči...

Ukaž mi, zas, svou auru, otevři své srdce mému, rozevři své sladké rty, ať ochutnám, jak sladká jsi, neboť...

Tě miluji.

Přijmi mě, stejně, jako jsi přijala už dříve, přijmi mě, jako svého druha, jako součást sebe.

Za bledého svitu luny milovat se s Tebou,

za okny slyšet studené větry, jenž zebou,

spojit tak tělo v jediné - a to s Tebou...

Stejně jako duši svou.

Své srdce.

V tu jedinečnou chvíli, jenž okamžikem se zdá,

v tu milostnou hru, jenž mé i tvé tělo propadá,

právě v ten okamžik, kdy nejblíže k sobě máme,

v ten okamžik, kdy se tak rádi poznáváme...

Snoubí se naše těla i duše v jednu.

Jen za svitu luny spatřit Tě zas,

prožívat v životě ten nejsladší čas,

kdy celý udýchaní, ležíc vedle sebe, proplétame prsty, tiskneme se, milujem...

Někteří lidé se po ránu budí s odpornou pachutí v ústech a sami sebe se pak jen ptají "co jsem to včera dělal?", nebo ještě hůř - vědí o tom. Někteří se budí unavenější než když šli spát. Někteří se budí s migrénami, nevolností, oteklýma očima, se vztekem na celý svět za jeho nespravedlnost a se spousty, spousty jiných problémů a záležitostí. A já, jakožto i mnoho jiných, se budím s bolavým srdcem. Bolavé srdce a těžká mysl. To je to první, co mne po ránu přivítá. Často to dávám za vinu svým nočním můrám a melancholickým snům, ale sny nebudou to jediné, co mě trápí. Jedna z mých nespočet špatných vlastností je potácení se v minulosti. Minulost má být prý odrazovým můstkem, ne pohovkou. A já, ač se snažím sebevíc, z pohovky nedoskočím nikam daleko. A ať budete už do cínu tlouci kladivem sebevíce, nikdy z něj ocel neukujete. Tak v tomto směru to tak nějak bude i se mnou.

Sny byly dříve pro mne něčím nepostradatelným. Mým vlastním světem, pro který jsem nepotřeboval tento. Tolikrát ne. Stejně tak, jako svět nepotřeboval mě. Ale to už je dávno pryč. Stejně jako přátelé, stejně jako cíle a touhy, ke kterým jsem se upínal. Nevím, jestli všechny ty mé osobní tragédie a prohry otřásly mnou samým natolik, že stejně tak se mnou jako věže padaly i mé priority, nebo jestli jen svět kolem tak zešedl a zpustl. Po něčem ve mě zůstala obrovská propast, díra a prázdnota, kterou nemohu zaplnit, ani překrýt. A když už, tak jen na chvíli, ale pak jen jakoby se prohloubila, její okraje se od sebe zase o něco více oddálily.

Pořád zakopávám o kosti minulosti a jen těžko se jich zbavuji. Chodím všude kolem náhrobků tehdejších událostí, a ačkoliv se je snažím ignorovat, i přes zavřené oči bych mohl číst nápisy na nich.

Jsem možná jen těžký melancholik a moc optimismu jsem do vínku nedostal. A takovým, jako jsem já, je souzeno už po ránu se probouzet s těžkou myslí a hlavně - bolavým srdcem.

Věnováno mé sestře Janě "Anes" Skálové.

Jedna stará věc, skica, střep, kterou jsem našel. Insporovaná obdobím vzniku básně samotné. Věnována tajně jedné slečně. Ze žárlivosti, z lásky, z rozpolcení a bolesti.

Přiiel jsem o sny, ideály, touhy, cíle, naděje, lásky, přátele, ale nikdy ne o to cosi uvnitř, co mě vedlo ke psaní... O toho tvůrčího ducha letmo modlícího se k múzám, kterému místo krve kolovala v žilách esence snů. Možná až do jistého okamžiku. A pokud ne o něj, přišel jsem tedy o chuť. Má snaha o změnu života mi vlastního dovedla v něm samém akorát nadělat ještě větší paseku. Ale nebýt toho.....

...Nebyl bych zde. A musíme pracovat s tím, co máme, bojovat s tím, s čím musíme a hlavně - nikdy se nevzdat. I když se temnota zdá být nekonečná, nikdy nevíte, co vás potká za některým z těch rohů, když procházíte ulicí se skloněnou hlavou, truchlenci. Ani ti nejmoudřejší a nejbystřejší nedohlédnou do těch nejvzdálenějších míst - možností je totiž nespočet. A pokud už hned zavrhujete nemožné, budete leckdy zaskočeni. A jestli příjemně či ne, to už je otázka.

Dojalo mne, že sestra po mně k Vánocům chce jedinou věc, a to už přes tři roky. Smutná část toho všeho je, že jsem se k tomu ještě neodhodlal. Chce mou knihu. Knihu, anatologii povídek, sbírku básniček jen pro ni.

Čas na malou změnu?

Změnu... Těch bylo za poslední dobu tolik a tolik. A dokonce i hezčích. Či spíš hořkosladkých.

.... Ale s jakým koncem?

Snad už s žádným. To přeci s konci přichází nicota.